|
|
 |
Q ARCHÍV
PREDSTAVUJEME, INFORMUJEME:
 Powered by: 
Created by:  Statistics: |
Rozhovor so Svatavou Antošovou
Rozhovor so Svatavou Antošovou A: Niekto mi raz povedal, že písanie je tok vnútornej reči, ktorý sa pohybuje pred tebou a z ktorého vyberáš... Ako to máš ty? S: Velmi podobně. Někdy mám až pocit, jakoby mými žilami neproudila krev, ale obrazy, příběhy a dialogy. Ale nejen to, já je v těch žilách slyším. Mají svou melodii, svůj rytmus i zvukomalbu. Rezonují ve mně. Stačí jim naslouchat a pak už je jen přenášet na papír. A: A ako vlastne píšeš, na počítači? S: Poezii nikdy - tedy alespoň ne v té fázi, kdy vzniká. To nejde. Přichází k tobě v nejneočekávanějších chvílích a vykašle se ti na to, aby z tebe tryskala zrovna v tom okamžiku, kdy zažehneš monitor. Nemůžeš ji kontrolovat ani ovládat. U prózy je to jinak, ta svině se ráda nechá řídit. Rozděláš pár verzí, uložíš je, různě je kombinuješ, přehazuješ celé pasáže, rozbíjíš a skládáš text zase dohromady, a tak pořád dokola. Kdybych měla jen psací stroj, v životě bych žádný složitější text nedokončila. A: Ako to robili tí predtým? S: To nevím. Každopádně před nimi hluboce smekám. Obdivuju třeba Egona Bondyho, že nepodlehl mašinkám a píše dál plnicím perem své filozofické spisy, pěkně pomalu a trpělivě stránku za stránkou. To, jak a čím píšeme, je nejspíš odrazem našeho způsobu myšlení. To moje je až příliš roztěkané. A: Vedela by si sa písania zrieknuť? S: Dobrá otázka. Často si říkám, k čemu psaní vlastně je. Kolem frčí život a ty si zalezeš někam stranou a smolíš nesmysly. Je to závislost? Obsese? Vnitřní potřeba? Pokud to poslední, tak proč s tím otravuju ostatní? Vidíš, tohle všechno vím, a přesto mi to nedá. Ale jestli pro mě časem nějakým přirozeným během věcí vyplyne, že psaní pro mě ztrácí význam, bez lítosti toho nechám. Zatím si ale při něm úžasně užívám. Abys rozuměla - mluvím o samotném procesu tvorby, bez ohledu na výsledek, o vznikání, které mě naplňuje. Nádhera! To je snad dokonce i lepší než sex... (dvojhlasný smiech). A: Naozaj?!? S: Bez legrace. Je to naprosto adekvátní. Ale když už jsme u toho: vždycky, když jsem měla s nějakou babou tzv. plnohodnotný vztah, nebo jsem si alespoň myslela, že takový je, nedokázala jsem psát. Tvořit. Prostor pro tvorbu se neustálou přítomností té druhé zužoval. Nestěžuju si, jen konstatuju. A naopak, když naplno tvořím, nestíhám ani vztah, ani sex. A: Je to tak dobre? S: Netrápí mě to. Prostě to tak je. A: To počujem dosť často, hlavne od tých lesieb, čo niečo robia. Žiť spolu sa predsa dá aj v dvoch rôznych priestoroch, a ony nemajú pocit, že je to zlé riešenie. To heterosexuálne klišé "mať druhého" nie je jediná možnosť. Čo si o tom myslíš, o takej vete napríklad: "Som tvoja"? S: Když ji slyším, jdou na mě hopsinky. Nikdo přece nikoho nemá. Slovo "mít" pro mě znamená "vlastnit" a to je něco, s čím se neumím srovnat. Nechci nikoho vlastnit, ale taky nechci, aby někdo vlastnil mě. Jenže, pak kolem tebe obšlapují všichni ti heteráci, ale i řada leseb, a říkají ti: "Jsi sama, nikoho nemáš..." A já jim odpovídám: "Vždyť vy taky ve skutečnosti nikoho nemáte, jen si to vzájemně namlouváte." A: Mohla by si mať vzťah so ženou, ktorá by nevedela po česky, alebo neovládala niektoré iné, zrozumiteľné nárečie? S: Možná... Musely bychom se ale domlouvat jinak než řečí, protože já jsem na jazyky líná a nikdy jsem se žádný pořádně nenaučila. A: Iste by ste časom našli nejaký jazyk na základné veci. Mala som ale na mysli, či je pre teba možný vzťah, v ktorom by značná časť TEBA nemohla byť povedaná a vypočutá. S: Teď mě úplně zamrazilo! Existuje vůbec vztah, ve kterém je značná část TEBE opravdu řečena? A: Máš rada mužov...? S: (smiech, prskanie a rôzne neartikulované zvuky)... jediný chlap, kterého si pouštím do postele, je měsíc v úplňku. Vážně! Ale i když jsem na baby, určité konkrétní muže mám dost ráda a přátelím se s nimi. A je mi s nimi moc dobře. Chovají se ke mně hodně otevřeně a já jim oplácím stejně. Když se pak ale dívám, jak oblbují holky, které chtějí sbalit, ptám se sama sebe, jestli tohle jsou fakt ti skvělí kámoši, kteří obohacují můj život. A: ... a deti? S: Nechybějí mi. A: ... a rezané kvety? S: To není tak jednoznačné. Svými barvami a tvary vždycky připoutají můj pohled, ale pak si uvědomím, že jsou vyšlechtěné a přešlechtěné, a kouzlo je pryč. Mnohem raději mám rozkvetlou louku, obzvlášť na horách. Všechno tam kvete daleko později, prakticky až do podzimu. A: Nosíš ženám kvety? S: No jo. Občas podlehnu tomu klišé a dám nějaké babě rudou růži. Asi jsem úplně pitomá. Ale ve chvílích té nejvášnivější lásky jsem své "bohyni" vtiskávala do dlaně drobný kvítek sedmikrásky. Bylo to venku, pralo do nás slunce, řvali ptáci, štípali komáři a tak. A víš, co mi na to ona řekla? Řekla: "Proč mi to dáváš? Teď to budu muset celej den nosit." No nezabila bys ji? A: Ako sa vnímaš? Delíš sa na dušu a telo? S: ... ha ha ... delíš sa! Zase ten odporný dualismus. Když chci vysvětlit nebo popsat, co se ve mně odehrává, tak tyhle termíny používám. Ale vnímám se celistvě a odmítám se na něco dělit. A: Katolíci napríklad hovoria, že sa máš starať o svoju dušu... S: Katolíci? Ať jdou do háje! Kdyby radši šoustali a měli z toho radost! A: Zaujíma ťa politika? S: Když jsem pracovala v médiích, tak jsem se o ni zajímat musela. V první polovině 90. let mě dokonce fascinovala! Dneska je z ní jeden velkej shit. A v těch výnosných fekáliích se spolu s politiky bahní i většina novinářů. Stačí si všímat, jaký používají jazyk. Na jedné straně mluví a píšou vyčpělou, odtažitou, rádoby intelektuální češtinou, a na straně druhé šroubovaným, podprahovým, bulvárním balastem. Jazyk jim ale v hubách totálně zmrtvěl. Schovávají se do svého ptidepe nejspíš proto, že se bojí. Kdyby mluvili normálně, mohli by taky normálně dostat přes držku. Ale radši změň téma, tohle mě vytáčí... A: Dobre. Skúsme taký pubertálny sen: keby ti niekto zázračne ponúkol zmenu miesta, myslím geograficky, kam by si išla? S: Tam, kde je čisto a bílo, slunce a mráz, vichřice a ticho. Do nějaké polární krajiny. Grónsko, Špicberky, Ohňová země, pobřeží Antarktidy, to je jedno. A: To akože chceš byť sama? S: Ne, o to nejde. Za samotou nemusím tak daleko. Miluju zimu, její království. Říkám jí "Paní Zima" a každý rok se na ni zoufale těším. Mimochodem, je to jediné roční období, které je mluvnicky ženského rodu... To něco napovídá, ne? Otázky kládla Anča Daučíková |
|
|